tarus - fschehochuť

Bydlím ve čtyř generačním domě. Představitelem první generace je děda mé manželky, který z donucení bojoval v druhé světové válce. Sem tam ho vedu z postele ke stolu na oběd. Chvíle, kdy nic neříká se stávají delší. Představitelkou čtvrté generace je má dcera. Na oběd ji nosím a chvíle, kdy nic neříká se stávají stále kratší.

Jednou seděla na stole před svým pradědečkem a narušila jeho mlčení. Jiskra se objevila v jeho oku. Promluvil se zanícením. Ruce devedesát let vzdálené se dotkly. V takových chvílích jsem vždy mírně nervózní a doufám, že se moje dcera nebude bát a usměje se. Cítím nějaké zvláštní uspokojení, když její úsměv může potěšit i duši někoho jiného.

Je nádherné pozorovat sociální kontakt mezi dědou a mou dcerou. Na první pohled se mi oba jeví úplně odlišní, ale mají jednu věc společnou. Oba dva vstupují do nového života.

Pomalu se začínám vracet do virtuálního světa. Začal jsem krátkými větami na ksichtoknize od Zuckerberga a teď mě zlákaly blogové odstavce. Z virtuálního světa mne odvedl svět reálný, výskající, smějící se, tulící se a někdy mající mokré plíny. Nutil mě vstávat uprostřed noci, čímž odsál energii.

Druhý důvod pro mé blogové mlčení, bylo rozhodnutí nesdílet informace o výskajícím světě on-line. Hlavně jsem se zaměřil na cenzůru obrazového sdílení. Obraz má prý hodnotu tisíce slov a mně přišlo nezodpovědné, abych bez většího přemýšlení naházel tísícovky slov do éteru během pár sekund uploadu. Přijde mi to i nefér vůči mému novému smějícímu se světu, ve kterém ještě nezačalo fungovat demokratické zřízení a nemůže tudíž uspořádat referendum o sdílení.
Nebojte se, svět reálný mě baví pořád a stává se stále zábavnějším a v budoucnu by měl být i sušší. Jenomže mi kontakt s virtuálnem chybí. A proto jsem zpět – alespoň doufám.

Přečetl jsem si tento blogový příspěvek a moc se mi nelíbí. Řekl jsem to své ženě a ta říká, že se asi budu potřebovat zase rozepsat. Tak to tak nechám a už to nebudu upravovat.

Minulý rok jsem se ve Vídni spřátelil s panem M. Víckrát mě pozýval na návštěvu a nedávno jsem splnil jeho přání. Ve chvíli, kdy jsem zahlédl modro bílé šaty jeho ženy, které mi dovolovaly spatřit pouze její krásnou tvář, mi bylo jasné, že jsem na návštěvě u Muslimů.

Pozvali mě na oběd. Sedli jsme si na koberec na zemi a pojídali rýži smíchanou s osmaženými nudlemi, k tomu vařené kuřecí maso s hráškem, mrkví a rajčatovou šťávou. Vysvětlili mi, že citrón se má vymačkat do polévky. Chuť jídla byla pro mně nová, ale ne příliš vzdálená tomu, na co jsem zvyklý.

Zeptal jsem se pana M, jestli už navštívil mešitu ve Vídni. Zakroutil hlavou a řekl: "Já nejsem moc dobrý Muslim. Modlím se doma. My Muslimové nemusíme chodit do mešity. Stačí, když se modlíme doma. Vy Křesťané, ale musíte chodit do kostela, že?" Nemohl jsem popřít, že velká část Křesťanů, by mu teď přikývla, ale mně se zdá ryzejší se modlit doma.

Začali jsme porovnávat Bibli s Koránem. Jeho Korán byl samozřejmě lepší a bez chyb. Není v něm prý žádný logický rozpor, kterých v Bibli je spousta. "V dětství mi maminka vyprávěla příběh o Isovi. Je to nejzajímavější příběh." začal  pan M. Isá je jméno, kterým se označuje v Koránu Ježíš. Pan M s nadšením vyprávěl dál: "Isá neměl pozemského otce a jeho matka Marie byla panna." Měl jsem pocit, že na mně chrlí křesťanskou věrouku a on mi přitom vyprávěl příběh z Koránu. Všechny Muslimské děti znají tento příběh. Jeden detail je, ale trochu jiný. Isá není Bůh. "Není přece možné, aby bylo více Bohů, že?" řekl pan M s výrazem tváře, jako kdyby mi řekl, že jedna a jedna jsou dvě.

Převyprávěl jsem na oplátku svou verzi o Isovi a pochválil jídlo. Na závěr jsem dostal lekci arabštiny od tří leté dcery pana M. Ale ať už se na mně usmívala sebevíc, nepodařilo se jí vštěpit mi ani jedno slovíčko. Snad příště.

Minulý rok se mi povedla nevídaná věc. Rozhodl jsem se běhat a vydrželo mi to čtyři měsíce. Zaznamenával jsem si údaje o svém běhání do Excelu a snažil jsem se, abych měl vždycky v posledních sedmi dnech minimálně čtyři záznamy. Na konci své sezóny jsem měl průměr něco mezi čtyřmi až pěti dny běhání za týden.

Mé tělo chrochtalo potěšením, tikalo jaké švýcarské hodinky a natahovalo se jako spokojený kocourek. Neduhy kancelářského zaměstnání jsem tím odstranil a objevil jsem tajemství běžeckého stylu života.

Před pár dny jsem si zavzpomínal na výše popsanou zkušenost a pokusil jsem se ji zopakovat. Jaro už se prodíralo do mých nosních dírek a řekl jsem si, že je nejvyšší čas. Obul jsem si boty a rozeběhl se. Vyběhl jsem na cestu. Puls byl v rozmezích aerobního cvičení. Světe div se. Doběhl jsem.Ráno jsem se probudil a za oknem dvacet centimetrů sněhu. Tak skončila moje druhá běžecká sezóna.

Sníh už je zase pomalu pryč a já se chystám na svou třetí sezónu. Snad bude delší než druhá či dokonce první.

Vesnické autobusové linky mají určité kouzlo, které chybí těm městským. Jako malý kluk jsem jezdil za svou babičkou autobusem. Moje babička bydlí na vesnici. Tehdy jsem se poprvé setkal s lidmi, které bych nazval "autobusoví štamgasti". Sedí vždy na předních sedadlech a naklánějí se přes zábranu, která je před nimi, aby byli co nejvíc na stejné úrovni s řidičem. Řidič k nim během jízdy otáčí hlavu a povídají si o všem možném.

Vždycky jsem těm lidem záviděl. Už jako malý kluk jsem snil o tom, že jednou si taky tak budu povídat během jízdy autobusem. Tehdy nebyly mp3 přehrávače a ani walkmany nebyly častým jevem. Zdálo se mi to, jako ideální využití času při cestování místy, které jsou vám již notoricky známé. Vždy jsem si přál zažít to, co zažívají autobusoví štamgasti. Jejich klub má četné výhody. Kromě nelegálního rozhovoru s řidičem mají možnost vysedat na neoficiálních zastávkách v blízkosti jejich domovů, což je asi největší výhoda klubu autobusových štamgastů.

Úplně jsem zapomněl na svůj dětský sen, ale před půl rokem jsem se přestěhoval z velkoměsta na vesnici. Na lince do vesnice, ve které bydlím, začal jezdit jeden známý. Poprvé, když jsem k němu do autobusu nastupoval, jsem měl smůlu. Na předních sedadlech někdo seděl, ale po druhé se na mně už usmálo štěstí. Posadil jsem se na přední sedadlo a čekal, než zbytek spolucestujících nastoupí. Dveře se zavřely a autobus se rozjel. Byl jsem trochu nervózní. Nebyl jsem si zcela jist, jaká je správná etiketa autobusových štamgastů. Mé napětí, ale netrvalo dlouho. Hned záhy, co se autobuse rozjel, se řidič na mně otočil a položil mi otázku. V ten moment jsem se překlonil přes zábranu a stal se ze mě autobusový štamgasta.
Epilog: I vysednutí mimo oficiální zastávku se konalo.